Rozloučení, jak se patří. Bluesman Buddy Guy odehrál v Praze svůj pravděpodobně poslední evropský koncert a skvěle bavil: publikum, i sám sebe.

V pražském DOXu právě probíhá výstava úderných fotografií Andrese Serrana, které dokáží vydestilovat nevšední krásu i z tělních tekutin.

Pohodě nejde upřít odvážnou dramaturgii – žádný jiný festival v našem regionu není tak aktuální, tady vedle sebe mohou na hlavním podiu hrát proslulá písničkářka Suzanne Vega a Central Cee,…

Najet do rozjetého Obscene Extreme Festivalu je jako probudit se pár hodin po půlnoci na párty Velkého Gatsbyho.

Zhruba půlhodinový kraťas Kashscheevy je technicky precizním a produkčně bohatým ztvárněním dětských traumat desetileté dívky.

Je mi u prdele, co hlásají gatekeepeři scény, i kdybych jim s úctou vykal: Nemám rád reuniony!

Noci na Pohode bývajú krátke. Program beží do rána, chvíľu po svitaní sa pre teplo v stane spať nedá. Teda ak je krásne počasie, aké panuje tento rok.

Po pár hodinách v posteli se vracím do kinosálu C, který je mým karlovarským obývákem. Až na pár výjimek tu vidím všechny projekce a ve čtvrtek tam trávím osm a…

Ak sme pri unikátnosti, tak ním bol aj koncert anglických Sleaford Mods. Obrovský stage, desať tisíc divákov a na pódiu laptop a mikrofón.

I tak jde ale o výjimečný počin plný ojedinělé nálady prolínající devadesátkové prostředí bank s argentinskou prérií a hledáním svobody.

Potlesk vestoje, doprovázející závěrečné titulky, považuji za jednu z největších nesoudností, co jsem tu letos zažil.

Nemuseli přitom navštívit jediný z nepřeberného množství stánků s alkoholem, hospod, barů a nemilosrdně dunících klubů, stačí se poctivě držet programové nabídky.

Po pomalém, tlumeném, meditativním zážitku jdou dělat jen dvě věci, jít spát, nebo se nastřelit půlnočním filmem. Volím druhou možnost.

V honosně působícím Puppu otevírá projekci festivalová znělka s Dennym DeVitem. Nepatří mezi mé nejmilejší, ale na rozdíl od některých jiných není nudná.

Téma dovolená jako stav mysli se propisuje nejen do některých programových bodů, ale především do celkové atmosféry festivalu.

Billy F. Gibbons byl vždycky vtipálek. Ostatně, celí ZZ Top byli a jsou v jistých ohledech parodie na hvězdné manýry. Praha ho poprvé přivítala mimo domovskou kapelu, s projektem The…

„Can’t you just fucking decide what your name will be?“ si vyslouží nespokojené bučení. Není první, u koho si říkám, že by měl víc zpívat než mluvit.

Sentimentální nota ostatně rezonuje i dekonstrukcí symboliky dívčího věku, kterou se producentka snažila tematizovat na Random Girl.

Nakolik se jedná o záležitost pro hudební fajnšmekry a nakolik jde jen o další z podobných festivalů?

Snad je to tím, z jak bezedného rezervoáru kulturních odstínů festival Respect čerpá, a určitě tím, s jak neomylným instinktem do něho pořadatelé sahají...