Brázdím vyprahlé ulice německé metropole a vzpomínám, kdy jsem Berlín navštívil naposled. Bylo to během festivalu, samozřejmě, vlastně ani ne tak daleko od Kraftwerku...

Byl v tom cítit předobraz lucidní cesty, mentálního kolapsu, ztráty vědomí, iluzí i přerodu identity.

Po Soulkostele, kalvárii v Ostré a kostele svaté Kunhuty v Polomu došlo na další sakrální prostor, kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově.

Teze, antiteze, syntéza? I tak by se dalo nahlížet na koncert Xiu Xiu na brněnské Flédě, na který nebyli sami.

O to víc vrtá hlavou věta, kterou mi asi šedesátiletý prodavač odpověděl na otázku, co nějaká novější místní jména: „Já nic neznám, pro mě hudba skončila v roce 1990.“

Do setu přimíchali i starší hity a svou fantastickou, přitom ne nabubřelou show potvrdili, že patří mezi nejlepší živé kapely současnosti.

Dokážu si představit, že podobné přípravy na nákup lístků pravidelně probíhá u fanoušků Taylor Swift nebo Harryho Stylese. Já ji ale zažívám poprvé.

Dramaturgicky a organizačně perfektní akce si zaslouží jedinou výtku – takovou sestavu by mělo vidět víc lidí.

Ve barokní Valdštejnské lodžii jsme tři dny putovali mezi kostelem, čestným dvorem památky Lodžie, maringotkami v majestátním parku Libosadu, šapitó a divadelními sály...

Pořadatelé chorvatského Shipu na to šli podobně. Naplno, s emocemi. Navíc mají v ruce hned několik tutových trumfů, včetně esa v podobě skutečně okouzlujícího místa konání.

Kráľovná avantgardného popu sa vrátila po dvadsiatich piatich rokoch. A hoci by fungovali aj superlatívy, Björk existuje kdesi mimo pozemského toku informácií.

Patetická moudra slyší jen málokdo rád, nicméně výrok „méně je někdy více“ přesně vystihuje sety kapel, které zahrály v brněnském Kabinetu Múz.

První ročník a ambice velikosti 22,5 hektarů elektrizují na hony daleko. Zlatá hodinka hladí železobetonové stěny rezonující prvními zvukovkami, Nils Frahm si staví aparát.

Na půdorysu podobném legendárním darmstadtským kurzům se sem co dva roky sjíždějí skladatelé a interpreti současné artificiální hudby aneb na jatka a dál.

Deset let „privátního Woodstocku” na konci světa.

Snad i zmíněný svár zapříčinil zvláštní zdání, že jsou Pestilence mezi mlýnskými kameny, že ve finálním triumvirátu působí trochu navíc. Dojem utvrdila i samotná vystoupení.

Zároveň si říkám, aby nedošlo k tomu, že se pražská scéna jen přemístí do znevýhodněné lokality bez kontextu, bez zapojení místních a s vědomím a respektováním jejich zkušeností.

I když jsem fanoušek žánru, tak jsem se na tuhle legendární akci dostal poprvé a očekávání z nadupaného line-upu se mísila s obavami z publika, celkové kvality a přílišné vyhraněnosti.

Uskutečnil se Minimaraton elektronické hudby a hned zkraje je potřeba říci, že předpona „mini“ do názvu akce vnesla až příliš neadekvátní skromnost.

Jsem rád, že chcanec jsme nechali ve stověžaté, ale jasné letní noci, stovky cigaret a prach si vybírají daň. Dneska bude nedýchatelno...