Versus: Kmeny (Thrash metal)

Kmeny pokračovaly dalším dílem, tentokrát jsme si mohli prohlédnout zástupce kmene Thrash metal a od prvního záběru bylo jasné, že tohle se pravověrným, jejich bratrům a sestrám v kytaře a v půllitru líbit nebude, věru ne. Indiánský podzim jednoduchých stvoření, nebo thrash jako "nekompromisní hudební styl po stránce hudební i textové"? Kdo se tady komu směje, kdo je postižený a kdo levný pasažér? Co bylo na vaší první nášivce, zmrdi?

Zdeněk Malinský:
Slovo thrash překládá Google Translator jako mlátit, porazit na hlavu, zbít, ztlouci, zpráskat, nařezat komu.

WTF, WTF a ještě jednou WTF. To největší WTF. Samé WTF a samé otázky. Tohle měly být Kmeny věnované thrash metalu? Nespletl se promítač na Kavkách a nepustil tam jiný dokument? Třeba Jak se žije nebo konec Trešmetálu f Čechách?

Docela tristní podívaná pro masochisty. Tohle je špička CZ thrashe? Poloprázdné, až skoro úplně prázdné sály a chlast, resp. vzpomínání, jak se kdo, kdy a jak moc opil, je jako vzpomínání dědoušků v domově důchodců. Ty vole, to je snad už i pod úrovní průměrné tancovačkové kapely.

Revoluce požírá své děti. Ach jo. Takže překlad nelhal a zbývá zjistit, kdo je víc zpráskaný: muzikanti - protagonisté dílu, nebo TV diváci? Na tenhle díl jsem se těšil asi úplně nejvíc, o to větší je i zklamání. Přímá úměra.

Cyril Kosak:
(Zdeňku? Myslel jsem, že o tom očekávání jsme si už něco řekli, s povahou a kvalitou „uměleckého díla“ nemá nic společného, a ty ještě přijdeš s přímou úměrou? To jsou babské povídačky, jako kdybych řekl, že čím déle mám štěstí, tím déle budu trpět? Přímá úměra je poněkud umělý konstrukt.)

Poprvé mě v průběhu Kmenů napadlo, že se podívám, jak hodnotí ten který díl fanoušci té které subkultury. Jistě, potměšile a s vědomím toho, že metalisti budou chtít režiséra Hátleho vykastrovat, ale přesto. Naštěstí jsem nedošel ani na fejsbuk, postačil youtube: když pominu splašky a chytré řeči, zazní: „Jediný díl, který se zabývá subžánrem subkultury, která by se v těch 26 minutách klidně zmapovat dala...“ Jářku, nedala. Všichni byste pořád chtěli mapování scén/kmenů/subkultury na pětadvaceti minutách, kdyby to trvalo pět hodin, pořád by někdo kejhal, co tam všechno nechybí. Kmeny nic nemapujou. Není to mapa, ani slovník, není to gps. Možná pivní podtácek...

Tenhle díl je chvála bezobsažnosti, chvála marnosti. Jen jestli mi u dřívějších dílů nejrůznější umělecké zkratky připadaly obhajitelné, tady to vypadá spíš na (nezáměrný) výsměch. Můžeme se na to dívat dvěma (nebo více) způsoby: jako na odsouzení subkultury redukováním na hraní/chlast/prdění, nebo jako na existenciální útržek ze života současného hmyzu, který místy „atakuje“ jarmuschovskou atmosféru. V tom případě se ale jeví jako zbytečná/alibistická vsuvka o tom, že metalisti nemají jen zkušebnu/sál/knajpu, ale taky civilní zaměstnání.

Přiznání režiséra, že thrash metal nikdy neposlouchal, nemusí být nutně problém, dirigenti celé série mu to jistě zadávali právě a s tímto vědomím, ale Hátle došel ke zhodnocení kmene možná příliš rychle. Takhle: mezi metalisty jsem vyrostl, ale nemám je proč hájit, rád to hemžení sleduju. Jen mi taková redukce přijde laciná (natočit díl o punku v tomhle duchu by bylo to nejjednodušší). Tvůrčí pocit vyprázdněnosti chápu, jen mi chybí obsah. Chci říct, že pokud stříhám dokument z několika časoprostorových rovin a tím spíš, že dávám do kontrastu/souvislosti dva subjekty (Debustrol vs. Exorcizphobia), čekám víc než nic. Půl hodina života v Ostravě na cestě na koncert Cavalera Conspiracy mi ukázala pestřejší svět: jak se chová metalista ve dne, v MHD, jak lze vidět tři sta metalistů s knihou v podpaží, co si jdou pro podpis svého idolu, metly v knajpě páté cenové, metly v klubu rokenrolisty Marcela Woodmana, metly všech věků, džísky různých barev. Všechno to má tolik a tak krásně zkurvených konotací... Ale z dílu Thrash metal jde cítit hlavně únava a snadná myšlenka.