Veronika Havlová | Články / Reporty | 01.08.2023
Upršený úterek v Hradišti opět výrazně připomněl Karlovy Vary. Jak řekl milý pan taxikář, který nás večer zachránil před ještě větším promoknutím: „To já vím, že v těch Karlových Varech se to pořád motá, ale tady to nebývá.”
Právě při dešti je krásně vidět, jak Filmovka možná trochu bezděčně počítá se sluncem a horkem. Ve vzpomínkách na Facebooku mám z minulých let samé prosluněné fotky. Studené nápoje, modrá obloha, povalování na trávě, lidi ve slunečních brýlích, celodenní pouliční párty, kterou po setmění doprovází zvuk cimbálky z Vinného stanu.
Úterý ale probíhalo ve znamení přikrčeného přebíhání mezi kinosály a kavárnami, kolem stánků, které byly buď rovnou zavřené, nebo aspoň působily sklesle a uplakaně. Ve frontách, kde panuje vesměs prosluněná pospolitost, vládla vlhká, do sebe uzavřená zachmuřenost. Lidé zababušení do ručníků a choulící se pod deštníky, protože na LFŠ většina front na filmy stojí pod širým nebem, si pro sebe sumírovali stížnosti, jimiž v suchu a bezpečí kina zahrnou na sociálních sítích pořadatele, kteří nejen že dělají všechno blbě, ale i to slunce někam zašantročili. A koncert cimbálky byl pro nepřízeň počasí zrušen.
Když se ve vás nahromadí frustrace, chce se vám křičet. Mně teda určitě. Na druhou stranu jsem typickou obětí slušňácké výchovy, takže se snažím nekřičet jen tak někde, abych náhodou nerozrušila slušné občany. Proto mi v takových chvílích vyhovují filmy, kde se vykřičí aspoň jejich hrdinové a s nimi v zastoupení tak trochu i já. V tomhle ohledu často vzpomínám na scénu z Fosseho Kabaretu, v níž Sally dotáhne slušňáckého Briana pod viadukt, kde mu ukáže, jak se dá při přejezdu vlaku krásně vykřičet.
Letos jsem na filmy, kde by postavy dostaly příležitost pěkně se vykřičet, nějak neměla štěstí. Když nepočítám němé Cikány, kdy z plátna křičí jen vypjaté výrazy tváří trpících hrdinů, skutečný křik si hrdinové, respektive hrdinky užili jen dvakrát. V čečenském filmu Klec hledá ptáčka se mohly dvě hlavní hrdinky, dospívající kamarádky, z plna hrdla vykřičet, kdykoli jen vyběhly za vesnici. Rozlehlá pustá krajina zdánlivě bez konce může působit děsivě, ale zase dává příležitost vypustit ze sebe přetlak emocí. Takové scény je osvobozující i jen sledovat na plátně.
Podruhé si hlavní postava nejen mohla, ale i musela zakřičet ve filmu Tmání dlouholetého dramaturga VR sekce Letní filmové školy Ondřeje Moravce. Což bylo o to zajímavější, že tou hlavní postavou je vlastně „divák”. Filmy ze sekce virtuální reality se dost vzpírají popisu, minimálně je obtížné používat na ně výrazy, které patří k „normálním” filmů. Dá se ještě mluvit o divákovi, když jste daleko spíš účastníkem filmu a někdy dokonce jeho aktérem? Ondřejův film je tak trochu nahlédnutím do jeho mysli, která se léta potýká s klinickou depresí. A taky možností vyzkoušet si hlasovou terapii, která samotnému autorovi pomáhá. Abyste Tmáním prošli, musíte používat hlas jako ovladač.
Někdy stačí jen silně vydechnout nebo udělat pšššt. Jindy ale musíte opravdu křičet, opakovaně a intenzivně. Abyste si představili, v čem spočívá zvláštnost takového zážitku. Spolu s dalšími devíti lidmi sedíte v malé místnosti, každý ve své otáčecí židli. Obsluha vám pomůže s nasazením brýlí a sluchátek, vy si vyberete a spustíte jeden z deseti filmů a od té chvíle se ocitáte ve svém zvláštním časoprostoru. Nicméně když i jiní lidé vyberou právě Tmání, slyšíte je taky křičet, protože sluchátka netěsní dokonale. Jejich hlasy přicházejí z toho jejich zvláštního časoprostoru, který v tom vašem nemá místo. Bylo to opravdu zvláštní. A hrozně zajímavé. Při odchodu se mě jeden pán ptal: „Co to bylo za film, jak jste u něj všichni křičeli?” Pokud byste si chtěli taky zakřičet a nemáte poblíž vhodný viadukt, zkuste Tmání. Po Filmovce máte možnost do 30. září v pražském muzeu NaFilm.
A jaký je ušní červ na dnešní den? Přece Město od skupiny Precedens.
Letní filmová škola
28. 7. – 3. 8. 2023
Uherské Hradiště
web festivalu
foto © Veronika Havlová
Kryštof Kočtář 21.05.2024
Drnčivé legato niněry, bezpočet fléten sytících sál tančivým pískáním, ale také všemožné samply a moderní elektronika. V nové Melodce.
Marek Hadrbolec 20.05.2024
Ticho nikdy není tak hlasité, jako když Jesse Shreibmann zkříží paličky nad hlavou před dalším úderem do bicích.
Michal Smrčina 19.05.2024
Show je vizuálně strohá, blikačky, nic moc navíc, Brown má specifické charisma a pozornost poutá sám o sobě.
Jakub Veselý 06.05.2024
Počas koncertu Ctib prezentoval myšlienku o skutočnej definícii punku, polemiku o o význame životného štýlu, ktorý nedefinuje len tvrdá hudba.
Marek Hadrbolec 02.05.2024
Raein se před Kabinetem Múz pomyslně svlékají donaha a dávají se všanc. Lidi se nedočkavě chytají cizích slov a známých melodií.
Eva Karpilovská 29.04.2024
Britský písničkář Declan McKenna se po dvou letech vrátil do Prahy, s rozrostlou kapelou zahrál tentokrát v prostorném holešovickém klubu SaSaZu.
Alžběta Sadílková 28.04.2024
Koncert Still House Plants se odehrál jen pár dní poté, co si jejich nejnovější deska na serveru Pitchfork vysloužila označení Nejlepší nová hudba.
Filip Peloušek 28.04.2024
Příběh vyprávěný mezi písněmi je temnější a temnější. Oči mi jen těkají mezi drobnou zpěvačkou naprosto ponořenou do hudby a panoramatem města za ní.
Marek Hadrbolec 25.04.2024
Nový prostor brněnské Melodky obehnaný bílými kachličkami má navíc osobitou, mírně surrealistickou atmosféru.
Michaela Šedinová 23.04.2024
Je sobota večer, ale sál kina Přítomnost je jako vždycky tak trochu v bezčasí. Loňská deska Jbal Rrsas tuniské producentky Deeny Abdelwahed je taky mezi časy a světy.