Lekce z překračování vlastního stínu (Robert Plant)

Robert Plant vloni vydal druhé album pod hlavičkou Sensational Space Shifters nazvané Carry Fire. Málokdy je název kapely ve své malebné psychedeličnosti i titul desky natolik výstižný a lehce použitelný pro popis živého vystoupení.

To, co totiž Plant do téměř vyprodané pardubické Tipsport Areny přivezl, byl koncert, který přesahoval a překračoval hranice geografické, hudební i kulturní. Byla to událost, která do srdcí posluchačů přinesla onen oheň radosti ze života. „I carry fire for you/ Here in my naked hands,“ to je naprosto přesný obraz toho, s čím Plant dorazil. Na pódiu stála obrovská hvězda, jedna z největších legend rockové hudby, ale tento status nebyl nijak zdůrazňován. Show to byla skromná, postavená výhradně na síle hudby, kterou doprovázela jen střídmá světelná show a místy jednoduché projekce.

Plant se před lety poměrně jasně odstřihl od dědictví Led Zeppelin. A upřímně řečeno, svou nejslavnější kapelu už nepotřeboval. Jeho sólové desky, a zvláště ty dvě poslední, právě s "úžasnými posouvači časoprostoru", jsou nabité velmi silným materiálem. Letos se však ke své minulosti postavil čelem - přeci jen je to padesát let od vydání debutu Led Zeppelin a skladby hardrockových legend tvořily páteř setlistu. Ale nebylo to zadarmo. Ke zklamání pravověrných bigbíťáků ty úplně největší hity Plant vynechal nebo je převlékl do jiného, často jen náznakového, zdánlivě nedotaženého a také notně etnického aranžmá (Whole Lotta Love se stala jen součástí závěrečného medley, veleslavný riff v Black Dog byl useknutý a „zetničtělý“). Své původní podobě se tak více blížily křehčí písně, ty, které konvenují folkovější orientaci současné Plantovy kapely, došlo tak na Gallows Pole, Rain Song nebo fascinující Babe I'm Gonna Leave You. Setlist doplnily zářezy z aktuálního (May Queen, Carry Fire, New World) i předcházejícího (Little Maggie, Rainbow) alba. A ani ve starších věcech neztrácel Plantův hlas na specifickém zabarvení, stále dovede řezat i hladit.

Téměř dvouhodinové vystoupení nemělo slabé místo, zároveň demonstrovalo Plantovu sílu: své minulosti si je vědom. Jenom nedělá to, co většina jeho generačních souputníků, nestává se revivalem sebe sama, má neustálou tendenci překračovat vlastní stín, posouvat se, starou tvorbu přetvářet a hledat v ní skuliny, kterými ji může obohatit novými prvky. A takhle nějak by to mělo vypadat.