To nejlepší z Anifilmu 2019

Vždycky přemýšlím, jestli bych se cítila takhle uspokojena i po třech festivalových dnech hraných filmů. Ty animované jsou jako magické médium zobrazující realitu v té nedoslovné podobě a právě tenhle posun od konkrétnosti je vrací zpět k základním pocitům a prožitkům. Na Anifilmu je nejlepší to, že volba programu může být dána vysypáním popcornu na rozpis, schůzkami u piva či volných stolů v indické restauraci a člověk si pořád vybere dobře, pořád bude mít pocit, že neviděl nic, a zároveň že toho viděl hrozně moc. Tenhle výběr top filmů mého letošního třeboňského pobytu neovlivnilo nic z nabídky festivalového cateringu, sedačky kina Světozor však zcela vyloučit nemůžu.

Vlčí dům, režie: Cristóbal León, Joaquín Cociña, Chile
Shodou okolností vítězný celovečerní snímek Anifilmu. Víc než samotný děj zaujme poslední dobou tolik populární námět - útěk jedné z obyvatelek chilské nacistické kolonie Dignidad - a hlavně technika animace. Nebo spíš techniky a jejich kombinace, 2D malby versus 3D loutky, složité a rafinované (zpětné) animace, až vás jímá hrůza, kolik trpělivosti museli mít animátoři o počtu obyvatel menšího okresního města. Fakt, že ve filmu má cameo i samotný “vůdce” tábora hrůzy Paul Schäfer v postavě vypravěče z archivních snímků, je děsivým bonusem.

III, režie: Marta Pajek, Polsko
Třetí část trilogie Impossible Shapes je dokonalým příkladem předností animace - možnost ukázat věci pocitově reálné a zároveň fyzicky nemožné. Krátký film s minimalistickým vizuálem zobrazuje pár v prázdné čekárně - muž, žena, židle a pokojové rostliny, odstup a blízkost, otevřenost a přetvářka. Nakonec se celá scéna změní na jednu velkou zahradu, do níž v podkresu hrají Einstürzende Neubauten.

Poslední podzimní den, režie: Marjolaine Perreten, Švýcarsko, Belgie, Francie
V kontrastu s ostatními snímky je tohle roztomilý barevný film o lesních zvířátkách, co před uložením se k zimnímu spánku každoročně závodí, ne však s cílem vyhrát, ale dostat se bezpečně do cíle. Všichni si přijdou na své, někomu je nejbližší medvěd, který se uprostřed závodu schoulí do koule a usne, jiný se zas ztotožní s ježkem a jeho nespolehlivým smyslem pro orientaci. Nakonec vše pokryje vrstva sněhu a uvnitř zůstává hřejivý pocit bezpečí a domova.

Ten báječný koláč, režie: De Swaef Emma, Marc James Roels, Belgie
Je krátký film pořád krátký, když má čtyřicet minut? Soubor volně propojených povídek místy připomíná Lynche, jindy zas Tarkovského a nevtíravou společenskou kritiku prokládá absurdními scénami vyhrocených emocí a surreálných životních situací. Důležitou roli hraje i hudba, často zapojená přímo do děje a naproti tomu bohužel nezvykle střídmé a neohlušující zvukové efekty. Ze začátku velmi volně související obrazy na konci filmu uzavírají tematický kruh. Jeden z filmů, které si určitě ještě pustím.

Bloeistraat 11, režie: Nienke Deutz, Belgie, Nizozemsko
O intenzivních přátelstvích, které jsou občas až příliš, a o tom, že hranice přátelství bývá velmi tenká a křehká. Zádumčivé a nepříliš příjemné téma je odlehčené vzdušnou, jemně barevnou animací kombinující 3D model domu a zahrady, kde se celý příběh odehrává, a 2D postavy. Celková estetika kontrastuje s realistickými situacemi období dospívání a umožňuje divákovi odstup.

Monstrum, režie: Ioana Laura Pop, Rumunsko
Kombinace minimalistické animace a intenzivní klavírní kompozice vytváří citlivý a zároveň vtipný krátký film o vztahu jedince k okolí v době dospívání. Námět je podobný předešlému filmu, tady je však rozuzlení optimističtější a méně melancholické. Ne vždy jsou věci, jak se na první pohled zdají, a to, že máme někdy pocit, že nás každý nesnáší, neznamená, že tomu tak ve skutečnosti je.