Michal Smrčina | Články / Reporty | 20.11.2017
Kdo si před lety nezpíval o pozdravu měsíci nebo o genocidě policistů, jako by nebyl. Od poslední pražské návštěvy se ale John Maus úspěšně uvedl i u širší veřejnosti a jeho aktuální koncert tak vhodně a včasně doprovodil nedávno vydané, netrpělivě a dlouho očekávané album Screen Memories. Byť jen čtyřicetiminutové. Že hledal nový zvuk, tušíme, že skončil opět nespokojen, víme z rozhovorů, ale jeho DIY modul přece jen přinesl podobně neotřelou, a přitom podvědomou atmosféru. A rozhodně je pořád o co stát, zejména naživo. Did we become the pitiless censors of ourselves, jak mu prý řekl Badiou?
Tovární set vhodně otevřel Mausův soukmenovec a kamarád Gary War. Společné naladění a kreativní tendence se u nich už ostatně protnuly na Haunted Graffiti jejich dalšího dobrého známého, Ariela Pinka. O něco dlouhovlasejší War si odtamtud odnesl pochopení a um pro budování elektronicko- psychedelických koláží, jejichž působivost ukázal i Praze. Jeho vystoupení by sice slušelo spíše menšímu, intimnějšímu podniku, přesto zapůsobil i v prostorné smíchovské betonové oáze. Bylo to také hlukem, sklouzávajícím z melodických, srozmumitelných poloh do kakofonických očistců, a přitom jasně zářícím u hitů jako God Trip.
fotky z koncertu tu
John Maus si od Garyho Wara částečně vypůjčil kapelu a jeho synth-goth-pop položil prst na tep večera. I když scházela kytara. Návštěvníky to z polospánku zjevně neprobouzelo, ačkoli Mausova dynamická show představovala opak unylých, do sebe zahleděných postpunkových seancí. Trhané pohyby, vlající kštice, mikrofon ponořen kdesi v její hloubi, hypnotický hluboký hlas znějící ze středověku i osmdesátek. Sdělení písní na půl cesty mezi genialitou, absurditou, vážností i humorem, manifestem i hříčkou.
Diváci reagovali spíše na osvědčené písně z předchozí nahrávky We Must Become the Pitiless Censors of Ourselves (2011), ty měly vřelou odezvu. Intenzivní projev fascinoval a nebyl jen vnější formou, byl i spektáklem odkazujícím k individualitě, egu a taky k dystopii a techno-pesimismu nového tracku Combine. Po čase se okoukalo i Mausovo frenetické nasazení a pozornost se tak upnula ke zvukové a textové stránce. To posluchače vedlo k úvahám nad tím, nakolik Maus vyjadřuje náladu své doby, nakolik je jeho pop přístupný, klamavě naivní, a přece spiklenecký. Nebyl to koncert, byl to koncept. Co také čekat od politického filosofa a nonkonformního hudebníka v jednom?
John Maus (us) + Gary War (us)
16. 11. 2017, MeetFactory, Praha
foto © Zdeněk Němec
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.