Články / Recenze

Bílé kapky lásky Elsy Aids

Bílé kapky lásky Elsy Aids

Libor Staněk | Články / Recenze | 17.02.2018

Výrazná tvář současné české poezie Elsa Aids vydala na sklonku minulého roku svou třetí básnickou sbírkou nazvanou Kniha omezení. Těžko hledat na tuzemském literárním poli jiného básníka, který by skrze drsnou sebereflexi vyjevoval svůj fikční svět tak opravdově. Jeho nenucený, přesto silný básnický hlas navíc dokáže vypovídat o skryté duševní nemoci celé naší společnosti, která je v polistopadové době rozdělena jako nikdy předtím.

„Ujel jsem sto osmdesát kilometrů za dvě hodiny / a teď pozoruju noční hmyz, jak zbrkle přelétá čajové svíčky.“ Těmito verši začíná první báseň nové sbírky, ve které jsme svědky překonání velké vzdálenosti za účelem banálního pozorování dalšího těkajícího pohybu. Prostřednictvím kvapného přesunu se ale nic nezavrší, právě naopak. Spíše se pokradmu rozevírá další propast citového prázdna, prohlubující se každou další přečtenou stránkou. Autor je po celou dobu jakoby na útěku před sebou samým, je v exodu vlastní existenciální vrženosti. Toto „emoční vykrvácení“ zde ale nezapáchá infantilním patosem, Aids je ve svých metaforách, jež si rozkošnicky libují ve fetišistických motivech, až chladnokrevně křehký a velice intimní: „Ležíme v posteli a já si očichávám ruce. / Cítím její pohlaví a také vůni mandarinky, kterou jsme spolu snědli.“

Básník ohledává potřebu neurčité dálky, vyměřuje skrze své podvědomé hlasy tíseň samoty a zakouší míru odlehlosti k druhému lidskému „já“: „Všichni jsou poblíž, / jen já jsem daleko.“ Přitom všem ale mluví autenticky - zevnitř sebe. Pro Elsu Aids je příznačná citová izolovanost od vnímaného okolí, jeho „stalkerské“ oči jsou vždy a všude otevřeny slídivě dokořán. Jeho obraznost v některých polohách čerpá z bizarně perverzních obrazů, za jejichž rámem nalézáme nesmírně smutné obrysy: „Plešoun se nedokáže zastavit / ale také se nemůže udělat / Jeho pot páchne prací. / Prsty má jako ploutve, celý den umývá nádobí,“ nebo „Muži přilepení k obrazovkám / si honí společný ocas. / Různé ženy se liší ale ne při pohledu zblízka. / Z dálky zase nejsou vidět malé kazy: / chlupy, zarudlá kůže, otlačeniny a mateřská znamínka.“ Jindy jsou pak tyto podněty získávány z obyčejného partnerského vyhoření: „Když přijde, má na sobě tři vrstvy černého oblečení. / Já také. / Tak velké je naše sblížení.“

Frekventovaným tématem sbírky je fakt, že lyrický subjekt se cítí neustále nemocný (to lze odvodit již z básníkova pseudonymu). Samotná nemoc přitom působí abstraktně a neuchopitelně, i když nikdy není explicitně pojmenovaná. Sbírkou se táhne jako hustá pavučina, jež je latentně vetkána do jejího jádra a z neznámé příčiny se nechce vyléčit: „Jsem nemocný / a neléčený. / Kromě postele nepotřebuju žádný nábytek,“ či „Básně čtou nemocní lidé, / hlavně ti, co se přibližují bez pohybu a rádi by zmizeli na místě, / když plní misku kočičím žrádlem a vrací se do postele.“ Tato (ne)viditelná nemoc přitom prorůstá i do morku naší země, chceme-li, naší společnosti, které je v knize několikrát uděleno negativní přízvisko „Ošklivé Česko“.

Elsa Aids je monstrum současné české poezie. Básnická obludnost prohnilé duše se nechce vykoupit katarzí, nechce se nikomu empaticky přiblížit ani lyricky podbízet, i přesto všechno dokáže být ve svých básních něžnější než mnoho jeho generačních souputníků. Je to ale temná něha, ve které je vzrušení bílou kapkou lásky a strupy v ní chutnají jako ibišek. Jeho poezie jednou „bodá jako nůž“ a podruhé „voní jako bezinkové květiny“.

Info

Elsa Aids – Kniha omezení (Rubato, 2017)
web nakladatelství

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hudba ze zapomenutých míst minulosti (Garlands)

Filip Peloušek 25.03.2024

Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.

Esence The Beatles (Milan Bátor)

Jiří V. Matýsek 10.03.2024

Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.

Dobro došli u bad trip (Nemeček)

Dan Sywala 19.02.2024

Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.

Aye, captain! (The Longest Johns)

Jiří V. Matýsek 16.02.2024

Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.

Zápas agresívnej klubovej estetiky s distingvovanosťou orchestrálneho zvuku (julek ploski)

Dušan Šuster 12.02.2024

Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.

Jednoduchá každodennost světa (Moře dní)

Veronika Tichá 25.01.2024

Deska je mixem nostalgických stesků i veselí v podobě melancholických balad, bedroom popových lovesongů nebo rychlejších kytarovek.

Prostor plný apatie a úzkosti (Metro Riders)

Jaroslav Myšák 23.01.2024

Už předchozí deska projektu Metro Riders, za kterým stojí švédský hudebník Henrik Stelzer, pracovala se zvukovým prostředím, který si asociujeme s filmy osmdesátých let.

Dojmy ze světa plného absurdit (Flat Worms)

Eva Karpilovská 19.01.2024

Flat Worms na albu Witness Marks v krátkých a úderných písních skvěle pracují s doplňujícími se nástroji a efekty.

Babie leto viac než pavučiny (Dušan Vlk)

Veronika Vagačová 16.01.2024

V porovnaní s predchádzajúcimi albumami vidno posun, Babie leto v podzemí je mierne serióznejšie, vyspelejšie.

Život v strachu (Chimamanda Ngozi Adichie)

Mária Karľaková 28.12.2023

Adichie poznáme ako bojovníčku za práva žien skrz knihy Feminizmus je pro každého a Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace